I když je Praděd nejvyšší horou Jeseníků, sám o sobě je vcelku nevýrazný. Nahoru se dostane po „asfaltové dálnici“ i ten, kdo jinak s horami nemá žádné zkušenosti. A nebýt nahoře budova vysílače s vyhlídkou, vlastně by ani skoro nemělo cenu se sem nahoru škrábat.
I když, nebuďme k Pradědu přehnaně kritičtí. Pokud svůj výstup začnete zdoláním údolí Bílé Opavy nebo se alespoň na asfaltovou část výstupu vydáte brzy ráno ještě před východem slunce, může jít opravdu o krásný a romantický zážitek. Ovšem pokud vám tak trochu chybí cestování volnou krajinou a neradi se proplétáte davem turistů, pak má Praděd i něco přesně pro vás. I když jenom na chvíli.
Devítikilometrová procházka po modré značce vás bohatě odmění
Praděd je vlastně vyšší než Sněžka. Tedy pokud sečtete jeho nadmořskou výšku 1 491 metrů nad mořem a výšku televizního vysílače, která činí 146,5 metru. Vrcholek věže je tedy už nějaký ten pátek vůbec nejvyšším bodem České republiky. Mimochodem jde o dominantu, viditelnou z mnoha kilometrů a asi jeden z nejznámějších symbolů Moravy a Slezska.
Spatříte ho i z nedaleké osady Vidly, která leží na severovýchodním úpatí hory. I když jde o jednu z přístupových stezek, příliš mnoho lidí sem kvůli tomu nezavítá, nečeká vás totiž přímá pěšinka, ale spíš výstup „přes kopec.“ Odtud je totiž vidět opravdu jen vysílač, zbytek hory vám zůstane utajen. A autobusy sem také příliš často nezajíždějí. Ovšem máte-li auto, pak si tenhle nevšední výlet určitě užijete.
Určitě se vám zalíbí už jeho počátek – přivítají váš totiž roubené domy včetně dřevěného kostelíka. Nezapomeňte se podívat i na kapli sv. Hedviky, velmi mladé stavby s funkcionalistickými prvky, jež byla vysvěcena teprve v roce 1930. V dalekém i blízkém okolí jde o opravdový unikát.
Koneckonců. Dojít sem stejně musíte. Právě u ní totiž začíná modře značená trasa, která vás už po 5,5 kilometrech dovede k chatě Švýcárna a pokud vytrváte, tak i na Praděd. Ale připravte se, že vám v nohou přibude nějakých devět kilometrů – a to jen při cestě tam.
Jde o stezku skoro zapomenutou, vedoucí kolem bystře tekoucí říčky Střední Opavy. Nečekejte klidný vodní tok, o malé kaskády a peřeje opravdu nebude nouze.
Pro sváteční turisty se trasa příliš nehodí
Pokud nemáte v horách dostatečně našlapáno nebo s sebou máte velmi malé děti, raději se vydejte po prověřené asfaltovce. První úsek stezky je totiž poměrně strmý. Razí si cestu po kamenitém chodníčku vzhůru do svahu a vydrží mu to, dokud nedojdete k Silonově lovecké chatě, protože dále budete nějakou dobu pokračovat po Silonově lesní cestě. Obojí odkazuje na památku významného českého lesníka Jana Slona-Silona.
Náš tip: pokud máte chuť na opravdu dlouhý výlet, pak se tady ze stezky na chvíli odtrhněte a dojděte po neznačené trase až na Kamziční vrch. Ztráty výšky se bát nemusíte a otevře se vám tu úchvatný výhled na Praděd.
Po modré a po žluté vzhůru na Praděd
Jakmile se vydáte dál, pak se modrá stezka brzy spojí se žlutou a společně vás zavedou až na Malý Děd (1 368 metrů nad mořem) a chatě Švýcárna. Dosud vede trasa poměrně hustým lesem s občasnými holinami, ovšem jakmile se dostanete na území Národní přírodní rezervace Praděd, pak okolní porost značně prořídne a otevřou se vám zajímavé výhledy. Mimochodem, tato malá část Jeseníků se nazývá také Medvědská hornatina.
Ovšem pokud jste si doteď volné krajiny a přírody užívali dosytosti, budete posledním úsekem vedoucím od chaty značně zklamaní. Ano, musíte se totiž napojit na onu smutně proslulou asfaltovou dálnici. Jiná cesta až na vrchol totiž prostě není. Sice jde o cca poslední kilometr, ale i tak může jít zvláště ve slunný den opravdu o „davový zážitek.“ Pochopíte, proč bývá Praděd někdy přirovnáván k Václaváku. Takže vzhůru na vrchol, občerstvit se (pokud vás neodradí hotelové ceny s vysokohorskou přirážkou), vystoupit na vyhlídku a rozhlédnout se kolem.
Pokud vás něco opravdu potěší, pak podrobné mapy s popisky, rozložené okolo celého obvodu vyhlídky, snadno tak určíte, na který kopec se právě díváte a dozvíte se i nějaké ty zajímavosti.
A co tady dělají ti koně? Možná se budete divit…
Že byste na holých úbočích Pradědu hledali spíše drobné ptactvo nebo hlodavce? Ano, ještě donedávna by to byla pravda, dnes se tu však pase i stádo skotského skotu a huculští koně z Rumunska. V předválečné době se totiž stáda krav a dalšího dobytka popásala v Jeseníkách zcela volně, čímž pomáhala redukovat náletové dřeviny, traviny a další nežádoucí rostlinné vetřelce, vytlačující jinak křehkou horskou flóru.
Později se správa parku snažila jejich vliv napodobit sekáním, ovšem nikdy to už nebylo ono. Krávy a koně jsou tak součástí prozatím úspěšného experimentu, který pomáhá zachovat typickou krajinu Jeseníků v její nejčistší podobě bez nadměrných zásahů člověka. Přispívá to mimo jiné k vyšší biodiverzitě a podpoře vzácných druhů rostlin i živočichů, které začaly z těchto oblastí velkou rychlostí mizet.
A až se zdejšího „lelkování“ zcela nabažíte, čeká vás návrat zpátky do Vidlí. I ten si lze ovšem ještě zpestřit a prodloužit. Při prohlídce krajiny vám určitě neunikne skalnatá hlava hory Sokol. Oficiální cesta sem sice nevede, nicméně zamířit sem můžete docela legálně, pokud vám tedy nebude vadit po pás vysoké borůvčí a neprostupná kleč. Doporučujeme dlouhé kalhoty a pevnou obuv. Bez nich to zkrátka nepůjde. Dojdete sem od již jednou zmíněné Silonovy lesní cesty a čekat vás bude lesní průsek vzhůru do sedla a nakonec i poměrně dobře schůdný chodník. Jde o odbočku pro skutečné fajnšmekry.
