Bretaň. Země, která nepatří do Britského království jen proto, že nešťastnou náhodou leží na opačné straně Kanálu. Země námořníků, Keltů, pověstí a mrtvých. Země, kde je hranice mezi mýtem a skutečností tenčí, než kde jinde. Země, která tak úplně nepatří do Francie, ale nepatří ani nikam jinam. Země nikoho.
Než bude možno zmínit některá místa a památky, které by návštěvník Bretaně neměl minout, je nejdříve potřeba vysvětlit skutečnosti, které tuto zemi formují a které by každý měl vědět.
Bretaň byla vždy neuvěřitelně chudá. Chudší než jakákoliv jiná část Francie. Místní obyvatelé tedy byli velice tvrdí a vyvinula se u nich velice, velice zvláštní nátura. Jsou neuvěřitelně věrní a přátelští k cizincům. Ale o co jsou vlídnější na ostatní, o to jsou tvrdší k sobě. Nedopřávají si pohodlí a uznávají jen tvrdou dřinu. V celých dějinách byli všichni Bretaňci především rybáři. Což je, vzhledem k častému výskytu bouřek, skutečně riskantní profese. Říká se, že z každého rybolovu se minimálně jeden muž už nevrátil. Bretaňci tedy žili v úzkém kontaktu se smrtí celý život a od toho se i ten život odvíjel.
Protože Bretaň je zemí rybářů, odvíí se od toho i místní kuchyně. A návštěvník by rozhodně měl místní speciality, složené především z nejrůzněji upravovaných mořských plodů, ochutnat. Místní trhy i restaurace nabízí paellu, ryby, chobotnice, ale třeba i ústřice (ve městě Cancale lze navštívit známý trh s ústřicemi). Ten, kdo neholduje mořským plodům by ale na Bretaň zanevřít stejně neměl. Místní máslové sušenky jsou zkrátka výborné.
Vannes
Krásné středověké městečko s uličkami lemovanými vysokými pestrobarevnými hrázděnými domy. Turisticky málo známé, takže zde návštěvník může plnými doušky vychutnat jedinečnou atmosféru Bretaně. Zajímavostí jsou plastiky, jakási obdoba domovních znamení. Nejznámější plastikou se po právu nazývá ta na domě u „Dvou žen vyklánějících se z okna“. Kromě toho jistě stojí za to navštívit i krytou prádelnu pod hradbami.
Carnac la Caneda
Legendární území plné pravěkých menhirů (vztyčených kamenů), dolmenů (tři kameny, z nichž jeden leží na ostatních dvou), tumulů (kamenné hrobky) a cromlechů (kamenné kruhy). Lány a lány tmavého vřesu, ze kterého vyčnívají masy šedého kamene. Obecně rozšířený mýtus, že menhiry postavili Kelti, je doopravdy jen mýtem. Ve skutečnosti jsou megalitické stavby mnohem, mnohem starší. Carnac je název celého území, ve kterém se nachází mnoho a mnoho jednotlivých komplexů.
Pétit-Menec je název malého, skoro zapomenuté menhirového pole, které se nachází kousek od toho hlavního. Menhiry tu stojí mezi vzrostlými stromy, lemují paseky a cesty. Je to takové milé místo, stranou od turistického ruchu. Jedno z těch známějších, i když menších, menhirových polí je pak Aligmentes de Kerlescan. Pokud jste v Bretani kupříkladu na kole, rozhodně stojí za to se kolem tohoto pole projet.
Cromlech de Kerlescan – přezdívané „fotbalové hřiště“
Ukázkou cromlechu je Cromlech de Kerlescan, kterému se také jinak přezdívá „fotbalové hřiště“. Kameny jsou zde uspořádány do pravidelného obdélníku a podle pověsti jde o zkamenělé vojáky římské legie. Podle této legendy je osamělý obrovitý menhir, stojící bokem – Le Géant du Manio – marnivý mladík, který nechtěl být zařazen do těch řad vojáků. A zkameněl tak o kus dál a sám.
Kercado, další z památek v tomto kraji, je vskutku raritní. Jedná se totiž o nejstarší tumulus, pravěkou hrobku, na světě. Na jeho vršku se tyčí menhir. Dá se vejít i dovnitř tumulu (vstup je symbolicky zpoplatněn) a návštěva rozhodně stojí za to. Alignements de Kermario je největší a nejznámější menhirové pole v Carnacu. Tento pruh vztyčených kamenů se táhne několik kilometrů a jeho zajímavostí je, že menhiry jsou vždy menší a menší – na začátku pole najdete několika metrové obry, na konci jsou sotva čtvrt metru vysoké kamínky. Kameny jsou uspořádané do devíti řad, z nichž některé jsou místy přerušené, jak si místní menhiry odvezli na základy do stavby domů.
Můžete vystoupit i na rozhlednu a shlédnout na celý komplex svrchu. Kousek po cestě dál stojí vesnička Ménec, která je zajímavá tím, že přímo jí vede cromlech, kruh z kamenů. Vesničané si svá obydlí postavili přímo v kruhu samotném a teď z něj mají ploty, ohrady a pravěké menhiry jim hlídají vjezd do garáže. Ve městečku Crucuno se dá objevit další rarita – dolmen s největším překladním kamenem (kámen nahoře) na světě a další z obdélníkových cromlechů.
A poslední zastávkou, kterou není možné vynechat je Aligments de Kerzerho. Les, ve kterém se nachází kamenné řady, tumuly, ale především čtyři obři z Kerzerho, což jsou čtyři obrovské, šestimetrové menhiry. Carnac la Caleda zkrátka není území na jednu procházku. Je lepší si ho prohlédnout na kole nebo sem přijet i na několik dní.
Pont Aven
Město, které si zamiloval slavný malíř Paul Gaugin a kde namaloval některá ze svých nejcennějších děl. Kromě prohlídky města samotného, které je samo o sebe opravdu krásné a historické, by návštěvník neměl minout kapli Trémalo, která se nachází kousek za městem v „Lese lásky“, jak je tento lesík nazýván. Na kapli jsou zajímavé kupříkladu schody, vedoucí na zvoničku, které jsou ale postavené zvenku, na kostře stavby jako takové. Což je pro Bretaň sice typické, u nás však poněkud nezvyklé.
V kostele se nachází socha ukřižovaného Krista, podle kterého Gaugin maloval svůj nejslavnější obraz Žlutý Kristus. Kaple je, jak bývá u bretoňských svatostánků obvyklé, vyzdobená taktéž poměrně neobvykle. Stěny a sloupy lemují barevné dřevořezby draků, skřítků, zelených mužů a bájných zvířat. Zpoza střechy vykukují nezvyklé, pohanské bytosti a celý kostel nepůsobí tak úplně křesťanským dojmem. Od těch našich jejich kostely odlišuje i konstrukce střechy – v Bretani je zvykem stavět střechu podobnou obrácenému trupu lodi – což je konstrukce, kterou Bretaňci zvládali skvěle, a tak ji užívali i na zaklenutí chrámového prostoru.
Poslední zajímavostí (kromě kalvárií, připojených ke každému kostelíku) jsou modely lodí, které bývají v bretoňských kaplích zavěšené od stropu, případně položené na nosítkách. Lodě totiž byly v Bretani jedním z hlavních zdrojů obživy a pro místní tak bylo důležité modlit se o jejich zdar.
Concarneau
Středověké město skrývající se za hradbami pevnosti. V rámci prohlídky je možné na tyto hradby vystoupat a obejít toto zachovalé středověké městečko kolem dokola. Rozhodně stojí za prohlídku. Zajímavostí ještě může být, že celá pevnost se vlastně nachází na ostrově, odděleném od pevniny kamenným mostem.
Tronoan
Jeden z bretoňských osamělých kostelů, stojící uprostřed ničeho, kus od města. U něj se nachází nejstarší a nejkrásnější kalvárie v Bretani. Celý Nový zákon vytesaný do jednoho bloku žuly. Kámen je bohužel docela zvětralý, a tak jsou některé detaily již špatně čitelné.
St Guénolé
Městečko stojící uprostřed neuvěřitelně hustého shluku menhirů a dolmenů. Cestou po pobřeží sem lze navštívit kapli, kde měl dle staré francouzské legendy Tristan čekat na Isoldu. Kaple má typickou bretoňskou výzdobu, takže to první, co návštěvníka při vstupu do svatostánku udeří do očí, jsou dvě nahé mořské panny. V městě se kromě „klasických“ menhirů a tumulů nachází i opracované kameny s ornamenty. Zajímavé je, že všechny stavby nebyly vztyčeny najednou, ale během asi 5000 let.
Loctudy
Tento kostel by byl typicky bretoňský, s kalvárií, schody na zvoničku, loděmi zavěšenými od stropu, lodní klenbou a podivnou výzdobou, kdyby nebyl románský, Jedná se o jediný zachovalý románský kostel v Bretani.
Pointe du Raz 
Nejzápadnější místo Bretani a podle legend „konec světa“. I kdyby nešlo o ton klasický konec světa, nejzápadnější mys, dále jen moře a vodopád okraje, rozhodně se jedná o konec světa v tom druhém slova smyslu. Bouře tu nezuří prý jen pár dní v roce. Při stavbách majáků na tomto mysu zahynulo ve vlnách několik desítek mužů a vzhledem k tomu všemu byla na tomto mysu vztyčena socha Panny Marie, Spásy námořníků.
Bretaň rozhodně stojí za návštěvu. Kromě těchto míst je tu i mnoho dalších – Broceliandský les kde se údajně nachází Merlinův hrob, hlavní město Rennes nebo Smaragdové pobřeží, ideální místo na koupání a příjemnou dovolenou.
