Jezero Karačaj (Карачай) najdeme v Čeljabinské oblasti, nacházející se na jižním Urale. Dnes je už téměř vysušené a pokryté betonovým krytem, místo je však stále velmi radioaktivní a pobyt v jeho blízkosti se vůbec nedoporučuje.
Historie se začala psát ve 40. letech
Ve 40. letech byla postavena ruská tajná továrna, později nazvaná Mayak, sloužila k výrobě plutonia pro projekt ruské atomové bomby. Celý projekt byl přísně tajný a snahou bylo dohnat Američany ve výrobě atomových bomb.
Celý tajný komplex stavělo na sedmdesát tisíc vězňů. Ti údajně dostali na výběr, buď odpracovat na stavbě komplexu pět let nebo se smířit s dvaceti pěti lety nucených prací na Sibiři, tudíž si o pracovních podmínkách můžeme udělat dost jasnou představu. Vše bylo navíc vybudováno ve spěchu.
Součástí komplexu bylo město pro 100 tisíc lidí, označováno jako Čeljabinsk-40, bylo přísně utajováno, později nazváno Ozersk. I když v dnešní době je oficiálně existence města přiznána, stále zůstává uzavřené, žije zde přibližně osmdesát tisíc lidí a míra onkologických onemocnění je tu vysoká.
Životní prostředí až na posledním místě
Již po osmnácti měsících byl spuštěn první jaderný reaktor. Za celou ekologickou katastrofou stojí naprostá ignorace bezpečnostních podmínek práce, dopadů na životní prostředí a také ukládání nebezpečného radioaktivního odpadu. Touha po atomové zbrani byla větší.
V okolí zařízení se nacházelo větší přírodní jezero Kyzyltaš, které sice bylo dál než Karačaj, ale na použití k chlazení reaktoru vhodnější. Nepochopitelně zde použili otevřený chladící systém, takže veškerá kontaminovaná voda se vracela zpět do jezera.
Jezero Karačaj je bezodtokové a v bezprostřední blízkosti, tak se stalo vhodným pro ukládání radioaktivního odpadu. Vodní plocha byla k tomuto účelu využívána až do Kyštymské katastrofy v roce 1957.
Ekologické katastrofy
Karačaj bylo využíváno až do roku 1957, kdy explodovala podzemní nádrž vlivem vadného chladícího systému. Radioaktivitou tak byla kontaminována celá oblast.
Jelikož se jednalo o utajený komplex, obyvatelé nebyli evakuováni, ani úřady neinformovaly o výbuchu a hrozícímu nebezpečí. Že se něco děje si lidé mohli všimnout, až u nich propukla nemoc z ozáření a uhynulo téměř vše v okolí dvaceti kilometrů.
Aby tehdejší režim uniknul mezinárodní pozornosti, začal radioaktivní odpad rozdělovat do více jezer v okolí a do přilehlé řeky Teča, která navíc byla zdrojem pitné vody pro přilehlé obce.
O deset let později došlo k další katastrofě, kdy vlivem dlouhotrvajícího sucha došlo k vysychání jezera. Vrstva radioaktivního bahna vyschla a byla větrem roznesena do okolí. Téměř půl milionu lidí bylo zasaženo obrovskou dávkou radioaktivity.
Situaci už nešlo utajit
Situace už byla natolik vážná, že nešlo dál skrývat informace a Sovětský svaz musel přiznat chybu. Navíc radioaktivní odpad začal prosakovat do odpadních vod. I tak trvalo téměř deset let, než se začalo něco dít. Obyvatelé přilehlých vesnic byli evakuováni. V 70. a 80. letech byly na Karačaj navezeny tisíce betonových bloků. V létech 2015/2016 byl na jezero položen opět speciální druh betonu a navezena vrstva suti a ornice.
Nebezpečí stále trvá
V současnosti už se v jezeře voda nenachází, ještě pár let zpátky při prohlížení satelitních snímků bylo vidět malé množství vody. Nyní je nebezpečný odpad ukryt pod vrstvami betonu a zeminy. I tak se zde pobyt nedoporučuje, pokud byste se zdrželi zhruba hodinu, můžete dostat potenciálně smrtelnou dávku záření.
Jezero Karačaj je označeno jako jedno z nejvíce kontaminovaných míst na světě. Nebezpečím jsou sedliny na dně jezer v Tečenské kaskádě, jakmile by došlo k povodním, kontaminované bahno by se dostalo do oběhu.
Kolik takových míst je v Rusku ?