Jezero Angikuni: Kanadské jezero, které na první pohled nevzbuzuje nic mimořádného. Jenže ukrývá jednu z největších a doposud neobjasněných záhad. Oblast, která je bohatá jak na legendy, tak i coby bývalý domov eskymáckého kmene. Co se zde událo tak výjimečného?
Kanadské jezero Angikuni, které je známé také pod názvem Anjikuni, se nachází v regionu Kivalliq v oblasti Nunavut. Anjikuni je oblast rozléhající se podél toku Kazan. Jezero je doslova rájem pro lov štik a pstruhů, kterých se to ve zdejších vodách doslova hemží. Jezero Angikuni patřilo mezi uznávaný domov eskymáckého kmene, který se rozrostl do poměrně početné komunity. Jezero ležící v kanadském teritoriu Nunavut, je vzdálené cca 500 km od města Churchil. Jedná se o odlehlé území na severu Kanady, kde se v roce 1930 vše rázem změnilo.
Znepokojivý a fascinující příběh
Listopad roku 1930 zde vše změnil. Co se zde stalo, je nejen zneklidňující, pozoruhodné, fascinující a dodnes se tato záhada nepodařila objasnit. Zůstává nadále tajemstvím. Možná i proto je jezero Anjikuni a jeho okolí zahaleno tajemným oparem. Mysteriózní oblast, který láká o to více k jeho osobní návštěvě. A možná i přesvědčení na vlastní oči. Stejně tak může v mnoha z nás vzbuzovat zvídavost, zda při osobní výpravě se nepodaří spatřit alespoň malý kousek náznaku, co by mohlo ono tajemství vysvětlit.
Mohlo by Vás zajímat
Tehdy listopadové počasí dávalo patřičně o sobě vědět, jak je typické pro tuto oblast, když tak málokdo mohl očekávat, že v této odlehlé části světa koloběh života bude výrazně nejen narušen, ale zcela poznamenám. Bez jakékoli stopy totiž zmizela celá eskymácká vesnice.
Ano, víme o mnoha nevysvětlitelných jevech, záhadách, ale žádná není v takové rozsáhlosti, že by zkrátka najednou zmizela celá vesnice, tedy její obyvatelé. Přestože ze strany úřadů došlo ke zpochybnění a popření, že by něco takového bylo reálné, tak ovšem důkazy, včetně novinových zpráv jasně ukazují, že něco se tehdy opravdu stalo.
Zmizení obyvatel beze stop
Jelikož je jezero Anjikuni plné různých druhů ryb, nebylo divu, že se tak poblíž usídlila nastálo skupina Inuitů. Jejich vesnici měl několikrát ročně navštívit kanadský lovec kožešin Joe Labelle, který tento kmen velmi dobře znal. Jednoho listopadového večera zcela znaven po celém dni se rozhodl požádat zdejší Eskymáky, se kterými měl přátelský vztah, o nocleh a něco málo ke snědku, tak jako tomu bylo ostatně už několikrát předtím.
Zdáli stoupající kouř z rozdělaných ohňů dával jasný signál, že akorát přijde včas k večeři. Jenže čím více blíže byl Joe Labelle k vesnici, tak si intenzivněji uvědomoval, že něco není tak, jak by mělo být. Nikdo nereagoval na jeho pozdrav, nebyl slyšet štěkot tažných psů ohlašující jeho příchod.
Po příchodu do vesnice jeho obavy byly potvrzené, neboť se mu nabízel pohled pouze na okoralé, spálené jídlo v hrncích, rozpracované věci nechány tak, jak byly. Co ovšem bylo nejvíce znepokojující, že v rozích stanů a chatrčích stály opřené zbraně. To vysvětlovalo, že kdyby vesnici napadl nějaký nepřítel, tak by se neobešli bez zbraní v rámci obrany.
Joe Labelle nenašel žádnou známku po boji, zkrátka jen vše zůstalo ve stavu, který ani neodpovídal tomu, že by obyvatelé celé vesnice, a to včetně dětí, odešel jen tak z ničeho nic bez jídla a zbraní.
Případu se ujala kanadská jízdní policie, kterou zděšený a rozrušený Labell přivolal. Po ohledání okolí došlo pouze k nalezení všech kajaků a tažní psi byli nalezeni mrtví, ve vyhladovělém stavu, přivázáni ke stromům a pod vrstvou sněhu, což zcela nedává smysl, když víme, že Joe Labell při příchodu do vesnice, našel ještě zde doutnající ohniště.
Další záhadou je tak to, kdo tedy a proč rozdělal i udržoval oheň. Pokud obyvatelé vesnice zmizeli již před delší dobou, když psi pošli hlady. Policejní hlídka objevila eskymácké pohřebiště s vyprázdněnými hroby. Jak už tomu bývá, i zde je řada verzí. Některé dokonce zastávají názor, že celou osadu mohli unést mimozemšťané či zde mohla být údajně jakási záhadná časová klička, která by byla vysvětlením pro stále hořící ohně a připravované jídlo. Odpovědi se už asi nikdy nedočkáme.
