Slope Point: Je ohromující, fascinující, úžasné, že na Zemi se nacházejí jedinečná či až extrémní místa. To je důkazem, že příroda nás nikdy nepřestane ohromovat a udivovat. Jedním z takových míst je i to na Novém Zélandu. Kde a co je zde podivného na zdejších stromech?
Jedinečné místo – Slope Point
Slope Point je nejjižnějším místem na Novém Zélandu. Samo o sobě se jedná o jedinečné místo a velmi těžko byste hledali jemu nějaké byť trochu podobné. Naleznete zde útesy, početná stáda ovcí se zde pasoucí, lachtany a i tučňáky. A právě farmáři zde vysázeli před desítkami let stromy pro ovce, aby jim posloužily coby útočiště před nepříznivým počasím.
Díky zdejším extrémním podmínkám tu jen těžko zahlédnete člověka. Jde o oblast vystavenou drsným povětrnostním podmínkám. Od Antarktidy sem vanou proudy vzduchu přes Jižní oceán. Vzhledem k tomu, že pevnina u Slope Pointu je jim první překážkou po 3200 km dlouhé trati, dosahují tak značné síly a rychlosti. V okruhu do 10 km zde žije jen zhruba pět desítek obyvatel.
Oblast nereálná pro žití, ale lákavá pro turisty
Jedinečnost místa umocňují i stromy rostoucí šikmo do strany a ne klasicky rovně, jak je běžné. Samotné stromy různých druhů nejsou ničím výjimečným. Běžné druhy, které můžete najít na různých místech Nového Zélandu či jinde. Zvláštní a netypické jsou díky svému náklonu. To je způsobeno tím, že jsou zde neustále vystavené drsnému antarktickému větru, čemuž tak odpovídá jejich náklon. Zásluhou toho pak stromy zde vypadají tak, jak nikde jinde na světě.
Stromy zde tedy rostou pod permanentním ohýbáním větru. Silné větry zde vanou 3200 km prakticky nerušeně nad mořem a po celou dobu stále sílí. Není to ovšem jen síla větru, ale právě jeho permanentní přítomnost, která takto zdeformovala stromy na Slope Pointu. Místo, kde vítr fouká 24 hodin denně a 365 dní v roce.
Nejen stromy se musely takto „sklonit“ před silou větru, ale vítr tu přetváří celou krajinu. To je i důvod, proč v této oblasti nežijí lidé či jen pár pastevců mající svoje stáda. Nenachází se zde žádné domy, pouze jen několik chatrčí, které jsou od neustálého poryvu větru ve špatném stavu.
Žít zde trvale je tak zkrátka nereálné. Kromě pastevců se svými stády, které zde mohou nerušené pást, se do této oblasti vypravují turisté, kteří chtějí tento unikát a jedno z nejjižnějších míst na Novém Zélandu vidět na vlastní oči. Je třeba počítat s tím, že sem nevedou žádné cesty, a tak návštěvníka čeká ujití zhruba 80 km podél občasných žlutých ukazatelů, podle kterých dojde k místu. Od září do prosince je ovšem oblast uzavřena i pro veřejnost z důvodu pastevecké sezóny.
Stromy různých druhů atypicky tvarované mají kmeny i větve bizarně zakroucené a nakloněné jedním směrem, takřka vodorovně. Některé právě svým tvarem dokonce připomínají strašidelné či mystické bytosti.
Legenda o vzniku Nového Zélandu
A kdyby vás zajímalo, jak vlastně vznikl Nový Zéland, tak to vám prozradí jedna z legend. Ta praví, že na začátku byla nicota, Te Kore. A z toho Te Kore vznikla noc, Te Poo. V této absolutní tmě ležel Rangi, otec nebes v náručí Papy, matky země. Jejich děti byly bozi, prolézaly skulinami mezi jejich těly a neustále toužily po svobodě, větru, který tak příjemně vanul nad vrcholky vysokých hor a nad údolími, ale také jejich touha byla po světle, které by zahřálo jejich bledá těla.
A tak se ptaly, co mohou udělat pro to, aby dosáhly svých tužeb. Na to reagoval Tane Mahuta, mocný bůh lesa, otec všech živých bytostí, milujících svobodu a světlo. Tane stál bez hnutí tak dlouho, jak dokáže muž zadržet dech a sbíral síly. Poté se opřel oběma rukama do těla své matky a nohy zaklínil pod tělo svého otce Rangiho. Pak se protáhl v zádech a pokusil se Rangiho odsunout. Rodiče se ovšem nadále pevně objímali, ani se nepohnuli. Tane vyvinul takovou sílu, že nakonec obě obrovitá těla země a nebe oddělil. Rangiho vzápětí odnesl silný vítr, který se přihnal do prostoru mezi nebem a zemí. A tak vznikla Aotearoa (maorsky) neboli země velkého bílého mraku, Nový Zéland.
