Žďár nad Sázavou: Dolní hřbitov ve Žďáře nad Sázavou je podle pověstí místem posledního odpočinku krutého správce, který tu strašil i po smrti, než byl zbaven kletby katem. Barokní hřbitov je dílem architekta Santiniho. Byl vybudován v době morové epidemie.
Historie města Žďár nad Sázavou sahá až do roku 1100. V tu dobu stála poblíž brodu přes řeku osada, nedaleko zámeckého areálu. V roce 1252 byl založen cisterciácký klášter a osada se přesunula o něco níže po toku řeky do lokality tzv. Starého města, později do míst dnešního historického jádra. Žďár, jako městečko, je zmíněn v roce 1293, v roce 1607 byl povýšen na město.
Dolní hřbitov
Dolní hřbitov ve Žďáře je také někdy označován jako morový. Na počátku 18. století proběhlo několik vln morové epidemie, z toho důvodu nechal opat Václav Vejmluva postavit nový hřbitov, který měl sloužit pro oběti epidemie. Autorem hřbitova je architekt Santini. Epidemie však Žďár minula a hřbitov tak nikdy nebyl využíván jako morový.
Barokní hřbitov byl postaven nedaleko kláštera a měl tři eliptické kaple, jako symbol nejsvětější trojice. Později byla ve středu hřbitova postavena socha Anděla Posledního soudu, jejímž autorem byl Gregor Theny.
V roce 1755 byl hřbitov rozšířen a byla přistavěna čtvrtá vstupní kaple, čímž byla původní idea narušena. V dnešní době již není hřbitov využíván. Hřbitov je přístupný.
Krutý správce Hans Ulrich škodil i po smrti
Ve Žďáru řídil velkostatek v roce 1817 správce Hans Ulrich. V témže roce ho postihla podivná nemoc s horečkou a správce zemřel. Nikdo však jeho smrti nelitoval. Byl krutý, obtloustlý, rád hýřil, k čeládce, ale i dalším lidem se choval krutě. Když zemřel, všem se ulevilo, protože se ho báli. Byl pohřben na Dolním hřbitově, to však neměl být konec jeho řádění. Po smrti se měl proměnit v upíra.
Již několik dní po smrti ho někteří spatřili přímo ve městě, na mostě a v okolí Dolního hřbitova. Lidé se zdráhali po mostě chodit. Takto dál terorizoval obyvatele, dokonce měl způsobit smrt jednoho čeledína. Zjevoval se i na zámku, kde děsil lidi, tropil hluk a bouchal dveřma. To už místním došla trpělivost, na hřbitov přivolali kata, faráře a nechali otevřít Ulrichův hrob. K překvapení všech, správcovo tělo neneslo známky rozkladu, vypadal, jako když spí. Kat ho oslovil jménem, Ulrich otevřel oči a posadil se. Přítomný kněz se snažil pomocí rozmluvy a náboženských rituálů mrtvému jeho počínání vymluvit. Ulrich se však jen smál. Kat ho srazil zpátky do hrobu a useknul mu hlavu. Do úst mu nasypali mák a tělo zasypali nehašeným vápnem. Hrob byl zasypán. Od té doby prý měli lidé od zlomyslného správce klid.
Co z příběhu je pravda a co jen výplod mysli lidí, se už nedozvíme. Pověst o Ulrichovi se silně dostala do povědomí lidí a přečkala do dnešních dní. Pravda je, že v 19. století lidé skutečně na nemrtvé věřili a zajímalo je vše okolo hřbitovů a tajuplných příběhů. Archeologické nálezy ukázaly, že některá těla nesly známky například probíjení hřeby.
I když přímé důkazy o Ulrichově řádění neexistují, v dobových záznamech skutečně můžeme několik svědectví z tehdejší doby najít.
