Mnichovo Hradiště, Brandýs nad Labem, Benátky nad Jizerou… Tato jména vám určitě něco říkají. Jde o bývalé strážce obchodní cesty, táhnoucí se od Prahy až za Turnov. Michalovice patří do stejné rodiny, ovšem mezi svými bratry a sestrami do jisté míry vyniká – za jeho zkázu totiž prý mohl ďábelský zelený oheň.
Ovšem významným a zajímavým se hrad Michalovice nestal jen díky svému epickému konci. Žila tu i jedna významná rytířská osobnost a dnes sem v hojném počtu míří také vyznavači esoterična, a to – považte – za štěkotem psa. Pojďme se teď na všechny ty záhady hradu Michalovice podívat o něco podrobněji.
Hrad rytířského eposu aneb neporazitelný rytíř
Pokud jste fanoušky kroniky Dalimilovy, pak vám určitě osobnost chrabrého rytíře Jana z Michalovic nemohla uniknout. Proslavil se nejenom u nás, ale i v zahraničí. Mezi lety 1293-1295 se účastnil ve Francii a v Porýní mnoha turnajů, z nichž ani jeden neprohrál. Lidová tvořivost ho rychle začala srovnávat třeba s legendárním Parsifalem nebo Lancelotem. Tento rytíř ze dvora krále Václava II. se však nevěnoval jen zápasení – zastával mimo jiné úřad truksasa, což byl nejvyšší stolník království. Právě on Michalovice proslavil a dodnes na něj při pročítání středověké literatury čas od času narazíme.
Patřil k rodu Markvarticů, který Michalovice postavil. Ovšem v roce 1468 vymřel tento rod po meči a noví majitelé hradu Krajířové z Krajku nebyli spokojeni s jeho úsporným půdorysem a poněkud tísnivým vnitřním uspořádáním, takže se přestěhovali do mnohem prostornější sídla v Mladé Boleslavi. Netrvalo dlouho a okolo Michalovic se vyrojila řada pověstí. Ta nejznámější tvrdila, že opuštěné sídlo ukrývá ve svém podzemí nezměrné bohatství.
Sjeli se sem proto hledači pokladů z blízka i z daleka. A za časů Rudolfa II. prý dosáhla jeho pověst takového věhlasu, že přilákala i několik italských dobrodruhů v čele s alchymisty. Tehdy byla koneckonců alchymie v módě, stejně jako hledání kámen mudrců nebo proměna bezcenných kovů ve zlato.
Věděli jste, že: Italům se tehdy říkalo Vlachové?
Zelený oheň na hradě Michalovice je dodnes záhadou
A právě oni prý stáli za jeho koncem. Nešlo jim totiž o poklady, ale mnohem více o nejrůznější alchymistické knihy a návody, jichž mělo být na Michalovicích plno (odkud se toto přesvědčení vzalo, není jisté). Když už chtěli kopání vzdát, našli prý v podzemní chodbě tajemný nápis „Jsi blíž a blíž. Však už víš…“ Pokračovali tedy dál, až narazili na okované dveře a místnost za nimi. Ta ve svých útrobách ukrývala kotel a velkou hromadu neznámého prášku. A milé alchymisty nenapadlo nic lepšího, než kotel naplnit vodou, zahřát a prášek vhodit dovnitř. Poté prý následovaly dva obrovské výbuchy, které milé alchymisty zabily a jejich strážného zranily tak těžce, že zemřel okamžitě poté, co vypověděl vše, co v podzemí viděl. Tvrdil mimo jiné, že po prvním výbuchu začali z podzemí vylézat čerti, kteří shazovali všechny muže přímo do pekla. A mnozí očití svědci pak prý v zeleném plameni, který uprostřed hradu náhle vybuchl, spatřili hlavu samotného satana.
Dnes je téměř jisté, že ve skutečnosti k ničemu podobnému na Michalovicích nedošlo. Věž se spíše zřítila sama od sebe vlivem pomalého uhnívání krovů. Možná už potom stačilo málo – třeba jen úder blesku a obrazotvornost místních si k tomu domyslela své. Mimochodem vidět ji tu můžete dodnes. Je malá, válcovitá a jakoby roztržená. Říká se jí Putna, ale občas vystupuje i pod přezdívkou mladoboleslavská Pisa – to kvůli svému nebezpečně vyhlížejícímu náklonu. Ale nebojte se, zřítit se na vás nemůže. Je dobře zajištěná, takže se sem můžete klidně vydat třeba i s dětmi. Jen šplhání po zříceninách se nedoporučuje, ovšem to pro zkušené výletníky určitě není zcela nic nového.
Poklad v Michalovicích? Možná, že přece jen…
A co ony tajemné zvěsti o pokladu? Možná na nich přece jen něco málo bude. V roce 1911 byl totiž právě tady nalezen džbán s mincemi, pocházející z doby Rudolfa II. Kdo ví, možná je to jen malá vlaštovka a někde v hlubinách opravdu čeká sbírka drahokamů, perel a zlata. Střeží ho prý černý pes a duchové nešťastných alchymistů a hledačů pokladů.
Koneckonců právě za oním černým psem sem mnozí lidé míří. Tváří v tvář mu nechce stanout nikdo, ale prý ho lze zaslechnout. Pokud jste opravdu senzitivní a přiložíte ucho k zemi tam, kde je zasypané podzemí Michalovického hradu, pak je docela dobře možné, že jeho vzdálený štěkot přece jenom zaslechnete. Dokud pes štěká, poklad tu prý stále je. Ale o jeho hledání se raději nepokoušejte. Víte, jak dopadli ti, kteří se o to pokusili před vámi…
