Náhorní plošina Ijen v Indonésii má zde hned několik pozoruhodností, mezi které bezpochyby patří jezero Kawah Ijen se svou neobvyklou barvou a stále aktivní sopka, ze které se unikátním způsobem těží síra. Proč a čím je toto místo tak raritní, pozoruhodné a zároveň velmi nebezpečné?
Vulkanický komplex Ijen
Stále činná sopka Ijen je součástí komplexu sopky v oblasti Banywang Regency na východě Jávy, vedle ostrova Bali a zhruba 900 km východně od hlavního města Jakarta. Jedná se o nejvíce navštěvovanou sopku v Indonésii, která láká ke své návštěvě a to přesto, že může doslova bouchnout každou chvíli, ale je hned ze dvou důvodů zcela unikátním jevem.
Přestože v Indonésii se nachází spousta sopek, tak tato je opravdu jiná, kromě toho, že je stále činná, tak se zde těží síra a ještě je zde možné vidět tzv. modrý oheň, neboť sopka neprodukuje obvyklou červenou lávu a černý kouř. A právě většina lidí jezdí na Kawah Ijen, aby spatřila tyto unikátní modré plameny. Tento jedinečný jev vzniká díky hořící síře, která vytváří modrý plamen. Dochází k tomu, když sopečné plyny obsahující síru přichází do styku se vzduchem teplejším více jak 360 °C. Když jsou tyto husté plyny vystaveny kyslíku a ozářeny horkou lávou, hoří modře.
Spatřit tyto modré plameny je možné ovšem pouze v noci. Tudíž ti, co chtějí vidět tento jedinečný jev a neopakovatelný zážitek, se vydávají na místo i uprostřed noci. Úchvatná podívaná, která za to rozhodně stojí, neboť se nabízí show až 5 metrů vysokých modrých plamenů hořících sirných plynů unikajících z trhlin. Jen je nutné počítat s tím, že občas štiplavý a jedovatý sirný kouř, který příčinou větru každou chvíli mění směr a občas tak může snížit i viditelnost na několik málo metrů. Jinak z vrcholu sopky je možné pozorovat i východ slunce. Jen při pohledu na okolní krajinu nečekejte nádhernou zeleň, stromy zde černají, neboť si na nich síra vybrala svou daň.
Aktivní sopka, která může ohrozit nejen turisty
Poslední magmatická erupce zde nastala v roce 1817 a od té doby dochází k menším sopečným explozím. Ty sice nezpůsobují velké škody, ale mohou vážně ohrozit nejen zdejší pracující dělníky, ale také návštěvníky kráteru.
Největší kyselé jezero na světě s neobvyklou barvou
V kráteru sopky se nachází jezero nabízející úchvatný pohled. Jezero upoutá svou sytě tyrkysovou barvou. Jedná se ovšem rovněž o nejkyselejší nejdéle existující jezero na světě. I když na první pohled je okouzlující, tak koupat se v něm rozhodně nelze, ani smočit ruku či nohu.
Jezeru unikátní barvu dává množství rozpuštěných minerálů. Hloubka jezera je okolo 200 metrů a jeho teplota se pohybuje v rozmezí od 20 do 40 °C. To, že je opravdu nejkyselejším jezerem přesvědčí i třeba to, že plechovku od piva, limonády apod., rozpustí během půl hodiny. A jen tak pro zajímavost, když kanadský badatel a dobrodruh George Kourounis se vydal v gumovém člunu na jezero, aby z jeho středu odebral vzorky vody. Hrozbě před popáleninami to stihl opravdu jen tak tak. Zachránil ho nůž, kterým rychle odřízl vodou nasáklé nohavice. Na základě jeho měření bylo tak odhaleno, že pH vody v jezeře má stupnici od 0 do 14 hodnotu 0,5 u kraje a uprostřed jezera dokonce 0,1. Jen pro srovnání taková citronová šťáva má pH 2,9 a kyselina v bateriích 1.
Místo nejen pro návštěvníky, ale i těžaře síry
Kromě turistů sem denně zavítají i desítky dělníků. Jde o místo, kde se unikátním způsobem těží síra. V jednom rohu jezera je možné vidět mohutná oblaka kouře. Jde o místo, kam jsou svedeny sirné páry, které vycházejí ze sopky. Je to rovněž oblast, kde jsou tyto páry ochlazovány, čímž těžaři dosahují kondenzace těchto par a tvorbu síry.
Samotná těžba se tak provádí u jezírka na dně kráteru. Místní dělníci odlamují tyto zkondenzované pláty síry a plní jimi nůše, ve kterých síru odnášejí na parkoviště pod sopkou. Absolvování této cesty znamená nejprve jít půl hodiny do strmého kopce a pak další hodinu naopak z prudkého kopce. Na zádech nesou nůše, ve kterých je něco mezi 80 až 100 kg síry. A k tomu ještě vše je pokryto žlutou sírou, ve vzduchu je cítit síra a občas není ani díky sirným výparům vidět na krok. Není tedy divu, že většina dělníků se nedožije více jak 45 let.
